Listopad 2010

Odtržení od reality? Nebo NoRmáLQa?

27. listopadu 2010 v 15:14 | VYTPJ |  co nového
Nějak jsem si navykla číst jenom články autorského klubu, protože kdybych klikla do nejnovějších, na devadesát procent na mě vybafne nějaká celebrita. Dnes jsem si říkala, že si pročtu články na téma Déja vu.

Dobyvatel

24. listopadu 2010 v 16:56 | VYTPJ |  o mně
Když se přihlašujete do svého blogu, obyčejně vidíte pod přihlašovacími údaji reklamu na dobyvatele. Říkáte si, zase nějaká hra, jako bych jich už nehrál/a tolik. Tahle se ale v něčem liší. Byla jsem vlastně jedním z "testerů", kteří testovali funkčnost této hry ještě předtím, než se otevřela všem.

Zkoumání gdoule

17. listopadu 2010 v 13:13 | VYTPJ |  extra
Nedávno jsem šla na procházku a co jsem to neobjevila u jednoho křoví? Gdouli. (Někdo by to mohl psát s K, ale mně se G líbí víc.) Strčila jsem si ji do kapsy a pokračovala v procházce. Doma byla gdoule vyndána z kapsy a položena na poličku. Ležela tam asi týden.
Vrtalo mi hlavou, co je asi uvnitř. Mamka tvrdila, že se jedná o nejedlé jablko. Nedalo mi to a začala jsem zkoumat. Takhle vypadalo podezřelé ovoce na začátku experimentu.
gdoule na začátku

Fronta na oběd

6. listopadu 2010 v 19:01 | VYTPJ |  o mně
Když jsem chodila do staré školy, fronta na oběd byla přímo vzorová. Všichni stáli úhledně vyrovnaní v řadě za sebou. Kdo se pokusil předbíhat, byl zařazen až na konec řady. Fronta se někdy táhla uličkou, různě se stáčela a často se vůbec nedalo odhadnout, kde končí.
A teď? U dveří je namačkaný chumel děcek. Všichni se snaží protlačit co nejvíce dopředu. Lidé jsou na sebe namačkaní jako sardinky v krabičce. Když někdo zakopne o cizí nohu a spadne, vlastně se jenom víc opře do všech kolem sebe. Vznikne vlna a padá až ten na konci.
Ze začátku jsem stála vzorně na svém místě a nechala se předbíhat. Potom jsem se naštvala. Když můžou oni, tak proč ne já? Takovéhle myšlenky mi vířily hlavou, když jsem poprvé předbíhala. Výsledek byl uspokojující. Sice jsem byla zavalena tak, že se nedalo skoro dýchat, ale na oběd jsem se dostala o dost dřív. Po nějaké době úspěšné aplikace této metody mě napadla myšlenka, týkající se právě fronty.
Kdyby každý každého předběhl, mělo by předbíhání nějaký smysl? Nemělo. Když se devět lidí dostane na oběd o chvilinku dřív, desátý taky může čekat pěkně dlouho. Žádný čas se nezíská - čekání se jen přehodí na ostatní. Vlastně si tím bereme čas někoho jiného.
Od té doby zase stojím na svém místě a pozoruji, jak mě předbíhají ostatní, neuvědomující si, že mi berou čas. Řešení? Kdesi v dálce.